Liberálkonzervatismus aneb o principu řehtačky

Vážení a mně nemilí, též vy, mně milejší a předchozími příliš nevážení, chci přednést malý traktát o aplikaci principu rohatky se západkou, lidově zvané řehtačka. Řehtačka velikonoční je vskutku zhotovena na tomto principu: ozubené kolečko (rohatka) se točí jedním směrem za ohlušujícího řehtání, vyluzovaného takovým tím udělátkem (západkou), které po něm sjíždí. Zpátky ale, povšimněte si, točit nelze: udělátko se vzpříčí. Nazývá se to nevratnost, vědecky ireverzibilita. V tom je celý důmysl rohatky se západkou, rozdíly jsou jen v provedení a použití. Žertovná řehtačka velikonoční slouží k pouhému rámusení, kdežto seriózní řehtačky strojařské se uplatňují v nejrůznějších užitečných funkcích, jejichž společným jmenovatelem je přejícně, ba vábivě umožňovat pohyb nějakého kolečka (či segmentu atd.) jedním směrem, ale tvrdě zakročit, kdyby se dotyčná součástka pokusila - samovolně či postrkována jinými součástkami - o pohyb směrem opačným. Západka je neúplatná, zašprajcne se i proti samému tvůrci a pánu řehtačky, člověku. Leda že ten člověk má pod palcem knoflík, kterým se západka dá uvolnit, jako je to u ruční brzdy. Potud o principu, a nyní k meritu věci.

Jak spolu souvisejí věci tak odlehlé jako řehtačka a liberálkonzervatismus? Inu: za určitých okolností jakousi souvislost nalézti lze. Když jsem se pokoušel dobrat smyslu věcí podle smyslu slov, zdálo se mi původně, že představa liberálkonzervatismu je výstavní pitomost, něco jako sušená voda. Neboť prvopočátkem veškerých liberalismů bylo nechat věcem jejich průchod, kdežto sukusem všech konzervatismů zase držet věci tak, jak jsou. Jak to chcete sloučit? Necháte-li volný průběh, nezakonzervujete, co se zachovat nechce, a naopak budete-li trvat na zachování, eo ipso vnucujete chodu věcí svou vůli, tudíž nejste liberální. Nicméně kdejaký Honza z bezu vám dnes řekne, že je všema čtyřma liberální i konzervativní zároveň, je to málem cosi jako státní náboženství, věc dobrého tónu a pochopitelně bona fide. Co se tím vlastně myslí? Milí a nemilí, to já vám nevysvětlím, tam moje ctižádost nesahá, na to jsou tu jiní fořti, příkladně profesor Chvást a jeho druhové. Můj záměr je mnohem skromnější: poukázat na dílčí aspekt málo probádaný, totiž jak liberální a konzervativní princip v pokleslé podobě koexistují a výtečně se doplňují mala fide, a to právě na principu řehtačky.

Abychom se nikoho nedotkli, budeme se pohybovat ve sféře čistě modelové. Mějme imaginární prostor P, v němž se vládne způsobem Z. Do jisté doby se tam vládlo způsobem Z_kom, který se od způsobu Z zřejmě výrazně lišil směrem k horšímu. Pak nastaly nové časy a jejich součástí se stal i ideový liberálkonzervatismus bona fide, kterýžto - jak jsem podotkl - se mi původně zdál veletržní blbinou. Tento omyl mi byl vyvrácen funkčností již zmíněného liberálkonzervatismu mala fide spolu s málo vědecky probádaným jevem, jímž je, pozor, liberálkonzervatismus ex indolentia, tedy něco mezi bona fide a mala fide. o tomto pár slov. Jest doménou úředníků, protože převládajícím ideálem úřednictva - pomineme-li hrstku šílenců - je poloha ležmo. (Vím to, neboť jsem sám úředníkem.) Za způsobu vládnutí Z_kom panoval takový stav, že úředník v praxi ležel, pokud mohl, ovšem v teorii běžel.

To je zdánlivě nedůležitý, ale velepodstatný detail: oficiální ideologie s ležením úředníkovým nepočítala a příležitostně je bez valného úspěchu formálně pranýřovala. Časy v modelovém prostoru P se změnily s příchodem revolučního způsobu vládnutí Z, kdy tam přistáli vylízanci s marťanskou ideou, že stát má pokud možno co nejvíc od svých občanů vybírat a co možná nejméně pro ně dělat, kterýžto nesmysl hlásali, vyluzujíce nepřehlednou změť pohrdavých skřeků o paternalismu, korporativismu, populismu, komunismu a jiných ismech. Tu se teprve zaradovali úředníci, neboť pro dosud živelnou horizontální polohu nabyli ideového kanape, a uplatnili zmíněný již liberálkonzervatismus ex indolentia, jenž spočívá v tomto: liberální složka velí nechat to běžet a konzervativní nechat to vyhnít. Což se optimálně pojí.

Tím způsobem se v modelovém prostoru P podařilo vbrzku, a to teď již ideologicky podloženě, dosáhnout vysokého stupně nefunkčnosti už tak chatrně funkčního státního aparátu, což se stalo vzdor hrdým proklamacím profesora Chvásta, který psal rukama nohama pětadvacet hodin denně a tiskl to snad i v lisu na česnek. (Profesor Chvást by chtěl být ekonomickým tygrem se zuby vybroušenými nějakými teoriemi pozlacených amerikánských starců, jejichž představy o středoevropských poměrech stěží přesahují zdejší ponětí o problémech státu Idaho.) z našeho analytického hlediska má tento aspekt úlohu nikoli centrální, ale zas ne bezvýznamnou: liberálkonzervatismus ex indolentia úředníků, třebas (řekněme) i nepodplacených, který je synchronní (zároveň anarchie i konzervace), přímo vytváří podmínky pro liberálkonzervatismus mala fide darebáků, který je diachronní (nejdříve anarchie, pak konzervace), a tedy pro fungování principu řehtačky, jak dále nastíním.

Úvodem k dalšímu výkladu může být jeden epigram Jiřího Haussmanna, zrovna teď jej tu nemám, ale jistě si vzpomenete - no, o tom, jak krad starý Mates jako straka u bohatce i u žebráka, pak, nerozmýšleje se dvakrát, dal do pokladny vše, co nakrad, a nápis zhotovil si na to: soukromé vlastnictví je svato. To není jen levicová agitka z 20. let. Haussmann byl chytrý kluk, který umřel v předmáchovském věku, a není naší starostí, zda by se byl ze salonního bolševismu vyléčil. Žádné argumentum ad hominem! Neboť to, co jsem parafrázoval, pojmenovává věc snad plakátově, ale zcela přesně, je to princip ireverzibilní řehtačky v plném lesku: dopředu hop, dozadu trop. Nejdřív točit a nahrabat si, pak zabrzdit a zajistit. Toto je filosofie; ostatek jsou už podrobnosti.

Jak taková věc funguje v hypotetickém prostoru P? Zde narážím na problém navýsost nepopulární, jemuž se však nevyhneme, totiž na teorii spiknutí. K takové teorii se vám dnes kromě modrookého Dr. Daimona sotva kdo přihlásí, a to z obavy, že bude označen za paranoika. (Jemu jedinému je to fuk.) To byla ovšem už od třicátých let osvědčená nálepka propagandistů od Sprévy i od Moskvy-řeky vůči lidem, kteří slyšeli trávu růst tam, kde skutečně rostla. A tak nic divného, kdyby tu nálepku pohotově naplácl i v mnohem skromnějších a liberálnějších poměrech prostoru P některý z militantních stoupenců způsobu vládnutí Z na čelo tomu, komu se zdá, že všechen ten hanbinec není tak úplně náhodou. Přirozeně, že by to v reálu neprokázal - jak by mohl? Byl by odsouzen, zesměšněn, rozdrcen na prach ve všelijakých těch jejich potištěninách. Ale my se pohybujeme v čistě modelovém prostoru a nikdo, ba ani profesor Chvást a jeho šerif pan Holub, nám (aspoň prozatím, jak přese všechno doufám) nezabrání v dalším rozvinutí naší hypotézy. A ta praví, že za údajnými selháními, náhodami, neuměním a omyly způsobu vládnutí z je v prostoru P třeba hledat více systémových (jak oni říkají) souvislostí, než oko postřehne, a to právě souvislostí podle principu řehtačky: zdánlivě lehkovážně popustit, aby se pak naloupené mohlo tvrdě podržet, což je právě diachronní strategie liberálkonzervatismu mala fide: nejdřív volno, pak stůj.

Tím nemá být řečeno, že by to snad zrovna řídili profesor Chvást nebo šerif Holub. Můžeme rozestřít křídla fantazie a představit si třeba proces tvoření zákonů, což je věc naprosto základní. Odkud se line ten arogantní ryk, který nabádá dělat všechny nevratné změny rychle, za každou cenu, přes koleno a hlava nehlava? Odkud protizákonné petrolejnické výzvy, aby se nechalo raději ještě chvíli legislativně zhasnuto, než se to rozkrade, čímž se v prostoru P kdysi proslavil rozkošný boží strýc popleta, docent Pichláč, který za tento výrok a jiné zásluhy nebyl posazen ani zdaleka za mříže, nýbrž do jakési prestižní komory (nevím, zda je otevíratelná zevnitř nebo zvenčí), odkud nám dnes káže poučky konvertitovy? Jiný, dokonce z obskurní ciziny dovezený expert hlásal vcelku nepokrytě (a nebyl sám), že i za cenu nelegálního rozchvácení valné části takzvaného národního majetku je třeba jej rozházet urychleně a bez ohledu na cokoliv, aby se neztratilo tempo reforem. Jaké tempo, čeho tempo a proč tempo? Kdo koho honí? To v prostoru P nikdy nikdo nevysvětlil. Pročpak by bylo vlastně větší ctností legalizovat (za účasti řady nejlepších právních expertů, zděděných přirozeně od bolševického způsobu vládnutí Z_kom) něco za dva týdny idiotsky, s přímými nahrávkami zlodějům na smeč, a pět let to záměrně pomalu opravovat, než to vymyslet a udělat za pár dalších měsíců prozíravě? Inu, moji milí a nemilí, vysvětlení nabízí princip řehtačky: důležité není, jak to uděláte, ale že to uděláte, protože pak už to v prostoru P nelze v reálně představitelném čase vrátit zpět: udělátko se vzpříčí. Neboť, a to si vložte do hlavy, přátelé i nepřátelé moji: vědecká metoda pokusu a omylu zde vůbec neplatí. Byl-li, nebo nebyl-li pokus omylem, o tom rozhoduje profesor Chvást se svými věrnými, ale ti to neřeknou. Co už se stalo, stalo se, jak zpívávali v Semaforu.

Samozřejmě, že se v procesu uplatňování principu řehtačky přihodí i chyby. Docent Chyba například, jeden z nejpřednějších (žel, již bývalých) expertů v prostoru P a tamní emeritní ministr absurdářství, byl dokonce obviňován, že za podmínek krajně výhodných pro kterousi (už si nevzpomínám, pro kterou) smluvní stranu postoupil na pět tisíc let prospektorům tatarského chána nadějné claimy pro budoucí těžbu meruňkové marmelády. Ještě že jeho právníci, rutinně již naučení tvořit výhradně dokumenty s legislativními dírami, ze zvyku cosi opomenuli, takže Prostořané se teď mohou s chánem soudit a během asi tak 220 let buď vyhrát, nebo prohrát, podle toho, zda nabude vrchu Fiat iustitia, nebo Mercedes iustitia. Mezitím jim ale chánovi prospektoři podkopou půdu pod nohama natolik, že jejich potomci se budou moci s vítězným pokřikem jen zřítit do díry. Tak či onak, docent Chyba z toho vyšel s hrdým čelem i poplužním dvorem, tedy líp než sedlák z přísloví.

Možná stojí za zmínku, že další teoretici nám vysvětlili o prostoru P, že je nutno tam za každou cenu rychle vytvořit střední třídu. Zřejmě podle poučky otce Pludka z dramatické prvotiny pana presidenta jednoho existujícího státu, že střední vrstvy jsou nezbytné pro všechny národy kromě Japonců, jichž je dost i bez středních vrstev. Jakou střední třídu, z koho, jakým přerozdělovacím majetkovým mechanismem a koneckonců nač (neboť přes všechny převratné změny během způsobu vládnutí Z_kom tu jakási personálně měnivá, ale politicky dokonce oproti jejich neobolševickým manažerům relativně málo zkompromitovaná a dost slušná střední třída přetrvala), to si nechali pro sebe. Je skutečně paranoické představit si v modelovém prostoru P, že klíč k tomuto procesu je v otázce, kam se poděly peníze určené za celkem špatného někdejšího způsobu vládnutí Z_kom na veřejné zájmy typu dopravy, zdravotnictví, důchodů atd., jež náhle kamsi zmizely? Poskytovali je snad zkompromitovaní představitelé způsobu vládnutí Z_kom, ti kůlové v plotě, národu ze svého? Nebo že by ty peníze nyní žralo nějaké pohádkové zvíře Penězožrout? Nebo se propadly do reformního Tartaru? Nikoliv, milí a nevážení, tyto peníze by de iure v modelovém prostoru P nepochybně existovaly, ale byly de facto použity na cosi, co se eufemisticky nazvalo vytvořením entity zvané Nová Střední Třída, a hrubě by se to dalo pojmenovat i zcela jinak: vykrmení vrstvy bezpracných, neproduktivních, chamtivých, namnoze i exbolševických a k ničemu dobrých zbohatlíků. "Jen kdyby aspoň tolik nemlaskali," povzdechl si jeden z nejchytřejších českých politiků všech dob, který nám dnes schází jako nikdy, hostivařský sedlák Antonín Švehla.

K čemu ale, uvažte dále, tato třída (řekněme T) může posloužit profesoru Chvástovi a jeho druhům? Myslel by si snad v našem modelovém prostoru P skutečně, že by mu zaručila spolehlivou politickou podporu? To by bylo čiré bláznovství. Třída T nezná pocit vděčnosti, neboť je produktem koncové marasmické fáze způsobu vládnutí Z_kom, kdy ideologie stranických školení byla pouhým papouškovaným plkem, a těmhle vlčákům je zcela jasné už dávno od Husáka, že jediným kritériem je zisk. Na to nepotřebovali žádné tirády o trhu. Třída T ví své. k čemu je politicky použitelná? To nevím, ale vládnout bude asi ona. Vždyť to koneckonců nejsou nestvůry, jsou to namnoze schopní, příjemní a inteligentní lidé, ba inženýři, doktoři, kandidáti věd, s nimiž jsme nuceni komunikovat a s některými komunikujeme i bez obtíží, ba jsou to třeba víceméně naši kamarádi, na něž bychom nestříleli, anebo neradi, kdyby snad nastala taková situace (a stříleli bychom i tak zespodu, neboť oni dnes strmí vesměs vysoko nad námi).

Co uděláme, pobijeme je? Ale kdež, přátelé moralisté: pokud někdo někoho, pobijí oni nás. Tudy to samozřejmě nejde. Já se ale obávám, že to pomalu nepůjde už vůbec nikudy. Mám strach, že už tu ani bona fide vbrzku nebude možné efektivně vládnout, ať by v prostoru P vládl profesor Chvást, nebo jeho nesmiřitelný (mně milejší) protivník inženýr Šmik, nebo kdokoliv jiný. Tamti si rozeberou koryta do té míry, že už řadoví Prostořané nebudou mít potuchy, kdo vůbec vládne a kdo má majetek, a jejich jedinou jistotou bude, že oni to nejsou, ani příležitostní mudrlanti na obrazovkách. Bude se žrát, a oni budou platit. A to by pak v prostoru P byl ten správný závěrečný akord oněch kdysi populárních songů o tom, že majetek musí dostat své pravé vlastníky, kteří se o něj vzorně postarají, a tehdy že nastane ten pravý Eden. Neboť Eden by byl pak pouze v Praze-Vršovicích, to jest mimo fiktivní prostor P, v reálném místě, kam lze chodit na fotbal. Kdežto občanstvu fiktivního prostoru P by po výše naznačeném modelovém přerozdělení zbývalo už jen jít do p.

"Heterogennost postmoderní doby" (cituji z nějakého teoretického pojednání, jaká přímo zbožňuji) může být prostě eufemismem pro chlív. Když jej nedokážeme vykydat, nemuseli jsme tu tolik let žít pod bolševikem.

Tím končím, vážení i nemilí, svou modelovou přednášku. Statisícový honorář, který mi zajisté nabídnete, věnuji profesoru Chvástovi na další rozvoj jeho nesmyslů, a i potlesk mi stačí skrovný. Buďte zdrávi a odložené poboční zbraně si nezapomeňte vyzvednout v šatně, můžete je ještě potřebovat.

(Literární noviny, ročník VIII, č. 47, 26. listopadu 1997)